V roce 2009 informovalo 10. číslo AL o jedné ze soutěží maket větroňů na trojúhelníkové trati. Pokusím se shrnout vývoj v uvedené kategorii za poslední dobu v oblasti používané techniky i změny pravidel. Nejprve si ale dovolím stručně zopakovat princip a základní pravidla soutěže.

Létá se na trati ve tvaru pravoúhlého rovnoramenného trojúhelníku s přeponou délky 1km. Pro jednoduchost si představme „školní“ trojúhelník s ryskou a na něm si přiblížíme trať. Startovní a cílová čára je představována ryskou uvedeného trojúhelníku, v blízkosti protnutí rysky s přeponou stojí pilot s pomocníkem. Jednotlivé otočné body jsou od poloviny přepony vzdáleny 500m a obvod trojúhelníku je cca 2400m.

Startuje se aerovlekem a maximální startovní výška je 500m a omezena je i náletová rychlost, a to na 120km/h.

Po prolétnutí pásky má soutěžící časový limit 30 minut a cílem je uskutečnit co nejvíce ukončených obletů trojúhelníkové trati. Bodováno je i přistání, které musí proběhnout do stanoveného prostoru. Letový prostor není jinak omezen (kromě bezpečnostních zón) a po podlétnutí startovní pásky lze využívat termických stoupavých proudů dle libosti a často dle viditelnosti. Velikost modelů v popisované kategorii je omezena měřítkem 1:3 a nově je upraveno i maximální plošné zatížení na 115g/dm2. Minimálně jedno soutěžní kolo se letí jako rychlostní, kdy je úkolem obletět jeden trojúhelník co nejvyšší průměrnou rychlostí. V tomto případě se nehodnotí přistání. Vyhodnocení se provádí pomocí speciálního programu, který dle zadaných hodnot rozdělí soutěžící, kteří letěli současně, do skupin. Zde je pak body ohodnocen každý obletěný trojúhelník a případně přičteny body za přistání. V případě, kdy více pilotů dosáhne stejného počtu obletů, pak rozhoduje o lepším výsledku vyšší průměrná rychlost na trati.

Aby bylo možné takovouto soutěž uspořádat bez enormních nároků na pořadatelské zabezpečení, využíváme účelově vyvinuté zařízení Skynavigator. V modelu je umístěn snímač GPS signálu a vysílač získaných dat. Pozemní zařízení sestává z přijímače signálu a především v programu instalovaném v PDA, kde jsou GPS data zpracována. Na monitoru PDA je jednak vyznačena vlastní trať a zobrazuje se zde poloha modelu; dále pak volitelně podle nastavení programu přehled základních údajů jako je výška, rychlost, vario, dokluz, zbývající čas úlohy, počet obletů atd.

Vlastní soutěž je zajímavá nejen pro samotné účastníky, ale i pro diváky. V rychlostním kole mohou vidět modely v atraktivním rychlostním režimu – nejlepší dosahují průměrné rychlosti přes 140 km/h! Ale i běžné letové kolo je zajímavé tím, že ve vzduchu je současně až deset větroňů a tak se stává, že při výskytu termického stoupání vidíme kroužit několik strojů současně. Stejně tak se stává, že modely letí po trati souběžně a tak máme možnost přímo porovnávat jejich výkony. Není výjimkou, že na přistání se pak řadí jednotlivé modely za sebou a nastává „tlačenice“, například na soutěži v Jeseníku takto přistávalo 5 modelů v rozmezí zhruba minuty – tento moment natočil kolega Pavel Haška a video z jeho mobilu si můžete prohlédnout na http://www.youtube.com/watch?v=NNDVf4VZj2A

Za zajímavý prvek soutěže považuji také taktiku jednotlivých pilotů v soutěžním letu. Zde je poměrně široké spektrum možností. Samozřejmě zvolenou taktiku silně ovlivňuje momentální počasí. Pokud není velká naděje na zisk výšky v termickém stoupání, potom je často k vidění oblétávání trojúhelníků tzv. „hladovým kluzem“, kde jde o čistotu pilotáže s minimalizací ztrát vůči ideální trati, případně s vhodným využitím řízení odtokové hrany křídla (vychylování klapek nahoru nebo dolů- pozn. AL). Jakmile je počasí s výskytem stoupavých svislých vzdušných proudů, je výhodné po průletu startovní páskou získat v nich další výšku a tu průběžně zužitkovat při obletech.

Někdo volí taktiku prvního „testovacího“ obletu trojúhelníku, kdy pilot současně zjišťuje jaké na trati panují poměry. Kde jsou klesavé proudy a kde je naděje na stoupání. Výjimečně se stává, že je podstatná část trati ve stoupavé oblasti a potom může dojít k situaci, kdy má model po ukončení obletu větší výšku, než při startu.  Za takové povětrnostní situace lze docílit i více jak 10 obletů během vymezeného času, což reprezentuje vzdálenost přes 25km. Při závodu ve Znojmě se vyskytovaly úzké komíny s intenzivním stoupáním, které dosahovalo i hodnot 7m/s.

Pokud ale nejsou stoupavé proudy příliš výrazné, musí pilot zvážit přínos kroužení vůči získávané, či vytrácené výšce a neúprosný časový limit. Výjimečně se proto stane i zkušenému pilotovi, že ve snaze nalézt stoupání a získat tak výšku  model nakonec neobletí ani jedno kolo. Určitě se vyplatí sledovat ostatní modely a zvolenou taktiku ostatních soutěžících.

V oblasti technického vybavení zařízení Skynavigator je nově využívána možnost  nahradit vysílání GPS dat z modelu na zem na frekvenci 433MHz využitím zpětného kanálu u systému JETI Duplex a Weatronic. To nabízí velmi kvalitní tlakové vario firmy WS Tech. V pozemním modulu těchto systémů je datový tok oddělen a k přenosu do PDA je využit Bluetooth přenos. Z vlastní zkušenosti mohu ale konstatovat, že občas dochází k výpadku datového toku, respektive ke chvilkovým výpadkům a to potom komplikuje navigaci zejména při rychlostní úloze.

Řada pilotů také zvládá let bez pomocníka, kdy mají PDA umístěno na stativu ve výši očí a za pomoci hlasového výstupu a občasného pohledu na displej PDA dokáží zvládnout navigaci sami.

A jaké jsou novinky v oblasti vlastních modelů?  Jsou to v drtivé většině makety vyráběné profesionálně do negativních forem s využitím nejlepších materiálů. Využíváno je největší dovolené měřítko 1:3 a požadavek je jak na rychlost, tak i na dobré vlastnosti v kluzu. V dalším textu se zaměřím na tři modely, které jsou v současném startovním poli četněji zastoupeny a jsou reprezentanty určitých řešení.

Jedná se o ASG29, HPH 304S Shark a Arcus.

Co mají uvedené celokompozitové modely společné? Všechny jsou postaveny v měřítku 1:3, mají mechanizaci odtokové hrany křídla plně odpovídající originálu, brzděný podvozek. Vybavení modelu je na uvážení majitele kam se dávají osvědčená značková serva s dostatečným výkonem, napájení bývá zdvojeno a dimenzováno na špičkový odběr všech serv. Užité komponenty patří  do nejvyšší třídy, kdy například přijímač Weatronic umožňuje i nastavení proudového omezení pro jednotlivá serva a loguje provoz.

Základní rozměry srovnávaných tří typů větroňů jsou uvedeny v následující tabulce:

  

Nejprve k oběma „menším“ typům. Skutečný Shark a ASG29 jsou jednosedadlovky, které  jsou si poměrně podobné. Shark má větší plochu, větší hloubku křídla a to se mimo letových vlastností projevuje i na viditelnosti modelu. Oba typy byly navrhovány jako univerzální s profily křídla řady HQ. Shark má pravděpodobně profil větší tloušťky.

Já provozuji model ASG29 osazený celkem 13ks serv napájených 5Ah zdroji se stabilizací napětí na 6V, celková váha cca 12,5kg. Model vykazuje nejlepší parametry kluzu okolo rychlosti 70km/h. To v mém případě vyžaduje překonat vnitřní snahu létat na minimální rychlosti. Také na přistání je třeba držet model na rychlosti. Při přistávání pomáhají vnitřní vztlakové klapky významně. Velmi příjemný je i odpružený a brzděný podvozek. Shark je na přistání díky větší ploše o něco pomalejší, ale k jeho přednostem patří dobrá signalizace nalétnutí stoupavého proudu. Oběma typům je společná dobrá obratnost a schopnost využít i relativně úzká pásma stoupání.

Arcus je dvojsedadlový typ. A při pohledu na technická data je patrné, že se jedná o jiné, výrazně větší, rozměry.   Tento model je od prvopočátku aerodynamicky koncipován pro soutěže na trojúhelníkové trati a charakterizuje jej tenký profil.

Tato koncepce ale klade vysoké nároky na technologii výroby dostatečně tuhého křídla. To se výrobci povedlo zvládnout i s respektováním všech složitostí půdorysného tvaru a vzepětí jednotlivých segmentů.

Model je v křídlech vybaven nádržemi na vodní zátěž, která umožní využít maximální dovolené váhy modelu. Vypouštění vody z nádrží je nejenom efektní, ale dovoluje pilotovi zužitkovat rozdíl váhy běhěm letu, obdobně jako u skutečného větroně. Model je v plném osazení ovládám 18 servy a to samo o sobě ilustruje složitost instalace i potřebu průběžné péče o perfektní chod všech komponent.  Model jerychlý s  optimální rychlostí kolem 100km/h. Výhodou je i dobrá viditelnost tohoto velkého modelu. Rozměrům tohoto modelu však musí být přizpůsobeny například podmínky při létání zatáček.

Díky panu Radimovi Horkému jsem měl možnost si vyzkoušet pilotáž všech modelů z jeho firmy Hmodel a tak se podělím o své dojmy z Arcusu.

Řízení většího modelu vyžaduje zvyknout si na odlišné vnímání zejména rychlosti, já jsem měl opět tendenci s modelem létat na nízkých hodnotách rychlostí. Na užití vztlakových klapek jsem neměl odvahu. Příjemným poznatkem byla velmi dobrá reakce modelu na výchylky křidélek a poučením, díky velké setrvačnosti, kdy se zdá jako by model po následném přiměřeném zvětšení úhlu náběhu téměř neztrácel rychlost.

Skvěle se povedly i brzdy, díky nimž model dokáže sestupovat pod úhlem snad více jak 30 stupňů bez nárůstu rychlosti. V letošním roce modely Arcus dosáhly výrazné řady úspěchů a soutěž se pomalu mění na „Arcus cup“.

Aby čtenáři nenabyli dojmu, že bez alespoň šestimetrovky nejmodernější konstrukce jsou zcela bez šance GPS triangl létat, musím zmínit pana Láďu Nádeníka. Jeho modelem Ventus 2a  patří mezi ty s nejmenším rozpětím a váhou. Přesto Láďa dokáže s takovýmto modelem dosáhnout velmi pěkných umístění.

S definitivní verzí tohoto článku jsem čekal na zakončení mistrovství světa, které se konalo ve Španělsku. Našim pilotům se povedl obrovský úspěch, když v klasické kategorii s měřítkem 1:3 zvítězil Radim Horký a druhý byl Martin Holub. To je opravdu krásný úspěch a patří mu velká  gratulace. Loňský mistr Evropy Vlasta Žatecký byl šestý a Mirek Kolomazník na 13. místě.

Radim Horký ještě přidal druhé místo v kategorii „open“,t.j.  bez omezení měřítka. Létání v horku Španělska mělo spoustu specifik. Povětrnostní podmínky se střídaly.

Za zmínku určitě stojí rekordní počet obletů trojúhelníku, kterých dosáhl Marco Mani ze Švýcarska s Arcusem. Jeho 15 obletů s průměrnou rychlostí 75,8km/h je úžasný výkon, který si také zaslouží uznání – ulétnutá trať je přes 36km!

Pro ilustraci modelů i atmosféry mistrovství doporučuji prohlédnout fota na odkazech:

Foto Theres Mejstřík (CH) http://picasaweb.google.com/105845016014337427691

Foto Ivo Makový (CZ) http://picasaweb.google.com/104875126477734997799

Pokud vás popsané létání zajímá, zkuste se přijet podívat na některou ze soutěží a případně si vyzkoušet let na trati, nebo se jen tak podívat na krásu plachtění…

21.9.2011 © Ivo Michal, Praha