Home » Modely či letouny a jejich návrhy » Trochu létajících strojů bez VOP, tedy samokřídel

Trochu létajících strojů bez VOP, tedy samokřídel

Print Friendly, PDF & Email

Delta LHK CombatJednoho dne jsem se snažil uspořádat svoje „laboratorní“ výtvory, jež nemají, až na jednu výjimku žádnou vodorovnou ocasní plochu (VOP).

Zjistil jsem ke svému překvapení, že jich není úplně málo. A tak jsem je, vzpomínaje na to proč a kvůli čemu  jsem je vlastně vytvořil, neuspořádaně naskládal na černou folii na trávníku a pořídil několik fotografií.

Jak jsem tak pátral ve své paměti, tak jsem si připomněl, že jsem je stvořil  většinou  v průběhu asi 10 let. Některé (2) z nich však o mnoho dříve. Převážně  jsou volně létající, to jest jakkoliv neřízena během letu.

Samokřídla mě vždycky lákala, nejenom proto, že jsem si myslel, že by měla mít lepší výkony než letadla s ocasními plochami (což byla nezralá myšlenka, neboť tomu tak nemůže dost dobře být, jak jsem ostatně  již se stručným zdůvodněním dříve napsal v tomto magazínu), ale také proto, že se mi líbila například více než dvouplošníky. Ale to je věc osobního vkusu, který nikomu nevnucuji.

Předkládám  několik fotografií a náčrtů s nepatrným komentářem k historii jejich vzniku a toho jak si počínala. Možná, že to nebude každého zajímat, ale to je již riziko pisatele. Ale může to zase na straně druhé jiného čtenáře zaujmout. Neboť zvláštních létajících strojů je čím dále víc. Skoro by nám mohli ptáci i hmyz závidět i když to umějí obvykle mnohem lépe.

To byl jakýsi pokus o duchaplný úvod a teď přejděme k věci .

 

002004

Na první, ale i druhé fotografii, je osm „laboratorních“ modelů létajících strojů nepříliš velkých rozměrů, na nichž jsem si troufal přimět k působení  síly a momenty související s  jejich pohyby ovzduším a poznat jejich účinky. Bylo to někdy poměrně snadné, ale jindy zase traumatizující. Všechny jsem je však postupně přiměl k tomu, aby se jejich pohyb v atmosféře mohl nazvat létáním.

Bylo to nádherné dobrodružství, zejména tehdy, když to bylo tak, jak jsem si předsevzal, že by to být mělo. To se ale nepodařilo vždy za jedno odpoledne.

Číslem 1 je označen stroj s pozitivním šípem v jehož balzové nosné ploše je profil tenká rovná deska. Dosahuje velmi dobrých výkonů. Ale především má intenzivní snahu vyrovnávat výkyvy vzniklé změnami úhlů náběhu, takže jeho let je podélně velmi stabilní. Někdy až příliš.

Stroj s číslem 2 je podobné koncepce. Jeho nosná plocha z pěnové hmoty je vyříznuta dost přesně s tak zvaným autostabilním profilem. Jeho výkony se poněkud zlepšily a letové vlastnosti se staly po správném vyvážení celkem přijatelné. Vzhledem k nízkému plošnému zatížení se zmenšila i rychlost klesání. Klouzavost však nijak pronikavě nevzrostla. Tloušťka profilu, asi kolem 8% a nízká rychlost letu toho byly zřejmě hlavní příčinou.

Zhruba totéž by se mohlo říci i o stroji s číslem 3 zhotoveném rovněž z pěny a se stejným profilem.

Balzová „delta“ označená číslem 4 s profilem tenké rovné desky byla již jiná. Ve výkonech znatelně horší ve srovnání s předchozími stroji. Ověřil jsem si na ni v podstatě jen to, že je schopna přijatelného letu.

Číslem 5 jsem se pokusil napodobit tvar křídel jakéhosi ptáka. Dokud jsem však nepřipojil kompletní ocasní plochy, tak jsem nebyl schopen přimět ho létat. Profily nosné plochy byly sestaveny stupněním balzových prkének, aby výsledek po nezbytném opracování, simuloval jakýsi profil s rovnou spodní stranou.

Tvary čísla 6 byly vyprovokovány snahou stvořit stroj pohybující se případně ve stratosféře. Zadní část nosné plochy byla tlustá v hodnotách kolem 3-4%. Takže křídlo končilo svislou stěnou odpovídající tloušťky. Profily byly s rovnými spodními stranami a maximálním tloušťkami za 45 % jejich hloubek. Nakonec, po asi třech dnech a nalezením správné polohy těžiště, jsem i tento laboratorní stroj přiměl k přijatelným letů.

Stroj číslo 7 měl obdobné profily jako čísla 2 a 3 a měl nejmenší rozměry ze všech. Nijak zvlášť na mě ale nezapůsobil, protože jsem očekával lepší výkony i letové vlastnosti. Nepodařilo se mi zjistit toho pravou příčinu.

A stroj číslo 8 se projevil jako nejlepší i když nepřekročil výkonový stín těch, které mají malé rozměry.

V dalším obrázku je v popředí pokus o přibližnou koncepci „rovného prkna“. Mírný šíp mají jen oba okraje nosné plochy, zatímco její střed je bez šípu. Poměrně tenký „autostabilní“ profil byl použit na ploše z polystyrenu potažené papírem. Okraje byly opatřeny svislými ploškami ve snaze zmírnit nepříznivé účinky okrajových vírů působících při tak malé štíhlosti výrazně. To se dost povedlo. Zalétávání tohoto neřízeného stroje o rozpětí cca 1,5 m bylo velmi obtížné. Výsledky však nebyly nijak oslnivé. Bez SOP, která na obrázku chybí, stejně tak jako pravá okrajová ploška, ten stroj byl velmi neposlušný.

 

006

V následujícím obrázku jsou v popředí dvě samokřídla, mnohem starší než všechny dosud zmiňované. jejich konstrukce je z žeber, nosníků a částečného balzového potahu. Celky jsou potaženy papírem a několikrát lakovány. U obou těchto experimentálních strojů chybí SOP, protože byly při všelikých přesunech v garážích poničeny. Ale mají tam být.

 

008

 

Nyní následuje několik obrázků s řízenými motorizovanými stroji.

První z nich je samokřídlo pro případné využití menšího užitečného nákladu.

 

09

V dalším pak je pohled na jeden z pokusů o UAV o rozpětí cca 2 m a letovou hmotností asi 20 kg, poháněný vrtulovou pohonnou jednotkou o výkonu kolem 15kW. Maximálně dosahovaná rychlost letu byla cca 175 km/h.

10 VOLAVKA na IDET 2009

 

 

Návrh většího modelu samokřídla je na dalším obrázku. Stroj měl být používán pro všeliké poletování pro ověření některých výkonových parametrů a letových vlastností.

 

 

11 Bezocasý motorizovaný kluzák 6 m

 

A pak následuje návrh jednomístného motorizované kluzáku pro sportovní poletování bez akrobacie.

 

12 Jednomístný motorizovaný kluzák

 

A ještě je tu současný UAV s tryskovým motorem o celkové hmotnosti kole 22 kg pro rychlosti letu cca 300 km/h.

13

 

A nakonec přikládám ještě neúplný přehled tvarů profilů použitých na uvedených experimentálních samokřídlech.

 

14 profily experimentálních samokřídel

To by asi mohlo pro případné zájemce stačit k tomu, aby nakoukli do části možností bezocasých letounů.

Nakonec ještě přičiním a zopakuji tuto poznámku: všechny tyto stroje bez VOP je velmi obtížné přimět k ustáleným a výkonným letům bez SOP, zejména v případech když jejich šípovitost je menší než asi 20 stupňů. Takže to vlastně ani  nejsou čistokrevné bezocasé letouny.

2. 5. 2014 © Jaroslav Lněnička


Leave a comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Archivy