Jsou zprávy, které se píší snadno, jiné obtížněji a pak ty, jež bych nejraději nepsal vůbec. Myslel jsem, že tuhle bych nemusel hned tak zveřejňovat.

Bohužel jsou okolnosti, které působí mimo náš vliv a tak došlo na to, že velmi nerad, smutný a zarmoucený oznamuji všem úmrtí

Pana
ING JANA JANOVCE.

Zemřel ve věku 66 let, předevčírem v pondělí 4.8.2008.

Znali jsme se asi 38 let. Počátek našeho seznámení spadá do doby kdy byl nucen opustit učitelské místo na tehdejší VTA v Brně v důsledku událostí srpna roku 1968 a přesídlit do Chocně. Zůstal po několik desetiletí u své původní profese, stavby letadel, v místním „Orličanu“ a byl i u zrodu „VSO 10“.

Naše první setkání byla zarámovaná návrhem amatérské konstrukce větroně o rozpětí 13m pro australskou firmu Schneider. Byli jsme u toho celkem čtyři a pracovali 8 měsíců s logaritmickými pravítky. Projekt jsme za značných obtíží, odpovídajících té době, odeslali, ale výsledky soutěže nebyly nikdy oznámeny.

Pak jsme s Honzou sestavili knížku pro stavbu modelů letadel „Aerodynamik der Motorflugmodelle“ v roce 1987, která vyšla v Německu. To vydalo také asi na rok práce.

Mezitím jsme strávili stovky hodin diskuzemi o tom jak pomoci letectví ujařmenému ve Svazarmu. Měli jsme několik studií větroňů o rozpětích od 13 do 18m. Stvořili jsme hodně dokumentů, které však byly s výsměchem odmítnuty tehdejšími vlivnými služebníky režimu ve Svazarmu. . Také jsme se pokoušeli ustavit skupinu tehdy vznikajících ultralightů, od čehož jsme byli po několika měsících v roce 1988 odehnáni policejními „doporučeními“, abychom toho nechali. Společně jsme po roce 1989 pomáhali různým jednotlivcům a skupinám s jejich nápady, až se z některých vyklubali výrobci ultralightů. Honza v té době na již dostupných počítačích, pořízených za vlastní peníze, pronikl hodně daleko například do navrhování profilů. A tak to šlo stále dál, až jsme loni začali pokoušet možnosti elektropohonu pro skutečné větroně. To a ještě mnoho dalších nápadů jsme ale již nestihli. Podařilo se mi pouze přimět Honzu, aby se mnou začal s tímto populárně naučným magazínem. Dlouhou perspektivu mi však nedával a bohužel měl pravdu. Mluvil jsem s ním naposledy telefonem v sobotu a zdálo se, že ta zubatice si vyžádala time-out. Bylo to ale jinak a tak teď píši proti své vůli řádky o kamarádovi, kterého již neuvidím. Je to nejen moje osobní ztráta, ale především škoda pro všechny ostatní, kterým jsme chtěli společně pomáhat.